Společné vzdělávání je přirozená věc: Hana Kubíková
„Jsem šťastná, že syn může chodit do běžné školy, kterou máme za rohem, a že je tam spokojený. Tenhle pocit bych přála zažít všem rodičům dětí se zdravotním postižením,“ říká Hana Kubíková, matka desetiletého Bartoloměje, který se narodil s chromozomální odchylkou, tzv. Williamsovým syndromem, a již třetím rokem úspěšně navštěvuje běžnou základní školu Sokolovská v Liberci. „Jsem ráda, že se nám se školou podařilo získat finance na takovou míru podpory, která umožňuje, aby se Bárt vzdělával v běžném vzdělávacím proudu, a to tak, aby to bylo přínosné pro všechny,“ dodává Hana Kubíková, profesí právnička na personálním odboru Ministerstva pro místní rozvoj. „ Těší mě, že náš příklad může být inspirací i pro další rodiče. V našem spolku Willík (spolek sdružující rodiny dětí s Williamsovým syndromem v České republice) je řada dětí, které jsou na tom mentálně ještě mnohem lépe než Bartoloměj, a jejich rodiče, díky našemu příkladu, začínají uvažovat o tom, že zkusí běžnou základní školu. Pevně věřím, že díky nově nastaveným pravidlům se podobné příběhy budou vyskytovat stále častěji, “ uzavírá s optimismem v hlase Hana Kubíková.
Jak přistupujete k výchově svého syna se speciálními vzdělávacími potřebami?
Od malička jsme se snažili jednat se synem jako se zdravým dítětem. Naučil se jezdit na kole, plavat, chodí na dlouhé výlety, učí se sjezdovat na lyžích. Jen pro upřesnění – Bartoloměj se narodil se vzácnou genetickou poruchou zvanou Williamsův syndrom. Počet dětí, které se s tímto postižením v Česku ročně narodí, se dá spočítat na prstech jedné ruky, porucha se nedá léčit, dá se jen předcházet přidruženým obtížím. Lidé s Williamsovým syndromem mají řadu zdravotních problémů, na druhou stranu jsou velmi sociální a muzikální, pro školský systém je ale podstatné, že mají mentální postižení, a to nejčastěji lehké, případně středně těžké.
Proč považujete společné vzdělávání za důležité a proč jste ho pro Bárta zvolili?
Díky tomu, že přes spolek Willík známe i řadu dalších děti s touto diagnózou, víme, že jsou mezi nimi velké rozdíly. I když jde jen o malý vzorek, tak děti, které měly možnost chodit alespoň po nějaký čas do běžné základní školy, jsou samostatnější, komunikativnější, dokážou si spoustu věcí zařídit, zvládnou s podporou žít velmi samostatně a celkově se lépe začleňují do společnosti. I proto jsme chtěli, aby náš Bartoloměj chodil do běžné základní školy se svými vrstevníky. Chceme, aby ho lidé v místě bydliště znali, aby se ho nebáli. Víme, že i když nikdy nebude stejný jako ostatní děti, i on toho hodně zvládne. Učí se a rozvíjí, něco mu jde pomaleji a vyžaduje to hodně času, hodně se toho ale už naučil.
Co podle Vás přináší společné vzdělávání dětem se znevýhodněním a co jejich spolužákům?
Dítě se znevýhodněním se v běžné škole ocitá v normálním prostředí, zdravé děti ho motivují a chce se jim vyrovnat, získá si tu běžné sociální návyky. Zdraví spolužáci se přítomností znevýhodněného spolužáka také učí – empatii a přijímaní jinakosti jako samozřejmosti. Získají „zdravý pohled“ na realitu, ve které žijí. Zjistí, že lidé jsou různí a že je to vlastně dobře. Naučí se druhému pomáhat, může se jim to hodit, až se jednou třeba budou starat o vlastní babičku, či nemocné rodiče. Naučí je to komunikovat, rozvíjet sociální cítění, řešit problémy. Možná, že budou těžit i z názorných výukových metod, které se při výuce dětí s mentálním postižením používají. Důležité je, že z lidí s postižením nebudou mít do budoucna obavy, jako má například naše generace, která tu možnost společného vzdělávání neměla. Budou vědět, že lidé s postižením nejsou zlí, agresivní a že i takové dítě může chodit do školy, blbnout o přestávkách, smát se, případně může i v něčem vynikat. To vše povede k tomu, že lidé se zdravotním postižením či jiným znevýhodněním začnou být konečně vnímáni jako součást společnosti, a ne jako ti „chudáčci, na které je třeba sbírat víčka z PET lahví“, nebo jako „zneužívači sociálních dávek“.
Co přináší konkrétně Vašemu synovi?
Bartoloměj chodí do školy rád. Baví ho blbnout o přestávkách se spolužáky, tancovat s kamarádkami. Naučil se lépe komunikovat, je samostatnější, spolužáci ho motivují a táhnou, chce se jim vyrovnat, chce dělat stejné věci, jako oni. Dělá ale i pokroky ve výuce, byť rozdíly mezi ním a ostatními dětmi se postupně zvětšují. První rok ve škole ale všechny překvapoval – podle svého individuálního plánu se měl za rok naučit 13 písmenek, ale naučil se stejně jako jeho spolužáci číst. Naučil se psát tiskacím písmem (má přidruženou ortopedickou vadu), sčítá a odčítá do dvaceti, rozeznává měkké a tvrdé souhlásky.
Snažili jste se Bárta na společné vzdělávání nějak připravit?
Příprava na vstup do školy byla docela intenzivní. Bartoloměj získal jeden rok odklad, takže bylo nakonec dost času. Doma jsme s ním samozřejmě pracovali na rozvoji kognitivních dovedností a na grafomotorice, nejdůležitější ale bylo připravit společně se školou celé prostředí. Škola zažádala o asistenta pedagoga, bez kterého by jeho začlenění nebylo možné, a kraj na něj schválil finance. Pro dítě s mentálním postižením je asistent hlavní osobou, na kterou se může spolehnout, osobou, která ho motivuje, udržuje jeho soustředění, napomáhá komunikaci s ostatními ve třídě. Seznámili jsme se s paní učitelkou a společně upravili prostředí ve třídě, například zasedací pořádek, protože syn má velmi citlivý sluch a zvuk školního zvonku ho zprvu děsil. Speciální pedagožka z poradenského zařízení navrhla individuální vzdělávací plán a na třídních schůzkách jsme informovali rodiče ostatních dětí.
Navštěvoval Bartoloměj také inkluzivní školku?
Bartoloměj chodil do logopedické třídy běžné mateřské školy. Byla to třída s nižším počtem žáků a měl v ní osobní asistentku. Bartoloměj tu strávil celkem čtyři roky, prožili jsme tu skvělá období, kdy všechno fungovalo, i ta horší, kdy byly problémy se změnou učitelek a střídáním asistentů.
Jak to funguje v praxi u vás ve škole?
Bartoloměj aktuálně chodí do třetí třídy, má svou asistentku pedagoga. Ve třídě je 24 dětí. Bartoloměj má svůj individuální vzdělávací plán, teď nově bude mít i podpůrná opatření podle novely školského zákona. Se školou jsme se domluvili na některých organizačních opatřeních. Bárt může například chodit s asistentkou dříve na oběd (v době, kdy je v jídelně klid), některé hodiny nebo jejich části má individuální, například na plavání chodí individuálně, aby se vyhnul křiku dětí, podobně to má i při tělocviku, když se jde do tělocvičny. Venku mu hluk nevadí, ale ve třídě někdy používá sluchátka nebo špunty do uší, pokud je to potřeba. Paní učitelka Bárta zapojuje do dění ve třídě, a i když jsou jeho úkoly snazší, tak i on chodí k tabuli, čte nahlas nebo píše diktát. Při individuální výuce s asistentkou procvičují učivo a věnují se logopedii. S dětmi zvládá většinu školních akcí (až na divadelní představení, tam se tleská), jezdí i na školu v přírodě. Bárta zná celá škola včetně školníka, uklízeček a kuchařek.
Jak Bárta přijímají spolužáci?
Spolužáci ho berou, má ve třídě i kamarády, kteří se ho dokážou i zastat a pomoci mu. Nikdo ho nelituje, ani nešikanuje, děti berou za zcela samozřejmě, že takové dítě do třídy chodí. Občas nás některý spolužák i navštíví doma. Uvědomujeme si samozřejmě, že postupem času se zájmy Bárta a jeho spolužáků začnou více různit, uvidíme, jak to zvládneme. Je fajn, že Bartoloměje znají díky pobytu na škole v přírodě i děti z ostatních tříd, takže nás ve městě pořád někdo zdraví.
Jaký je přístup ředitele, učitele, asistenta pedagoga?
Naše škola s integrací dítěte s takovými speciálními vzdělávacími potřebami neměla žádnou zkušenost, vedení školy se ale k celé situaci postavilo velmi profesionálně, o čemž svědčí jak svědomitá příprava, tak i průběh dosavadního vzdělávání. Škola s námi jako rodiči komunikuje, spolupracujeme a domlouváme se. Měli jsme velké štěstí na paní učitelku i asistentku (tu jsme si ostatně s sebou přivedli ze školky). Obě jsou skvělé osobnosti, dokáží děti výborně motivovat, ve třídě je dobrá atmosféra. Učitelka Bárta zapojuje do výuky, vyvolává ho, má službu, stejně jako ostatní děti. Asistentka to zase s Bártem dobře umí, motivuje ho, vysvětluje mu a zjednodušuje látku, umí s ním pracovat individuálně. Asistentka samozřejmě pomáhá i ostatním dětem, je ve třídě i v době, když tam Bárt není, například když je nemocný.
Jaký je přístup rodičů spolužáků?
Nemůžeme si stěžovat. Rodiče ostatních dětí nám, myslím, celkem fandí, oceňují přítomnost asistentky, tedy druhé dospělé osoby ve třídě. Jsou rádi i za to, že díky Bartolomějovi budou mít jejich děti celý první stupeň jednu paní učitelku. Zatím jsme neřešili žádný konflikt či problém.
Článek vyšel na webu Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy dne 2.5.2017 v cyklu Příklady dobré praxe.
