Profesor Cyril Höschl o důvěře
V listopadu 2005 hovořil profesor Cyril Höschl v rozhlasovém pořadu „Jak to vidí“ o důvěře, mimo jiné v něm zmínil i nadměrnou důvěřivost lidí s Williamsovým syndromem.
Přepis záznamu řeči prof. Cyrila Höschla o důvěře, adopci a rovných příležitostech žen v rámci programového bloku Host do domu na ČRO 2
dne 1.11.2005 v relaci „Jak to vidí… “ psychiatr CH.
Moderátorka: Zuzana Vojtíšková (v úvodu zmínila tři dnešní témata, uvedená v nadpisu): Je možné důvěru nějak exaktně zkoumat a zjistit příčiny, proč někomu věříme, jinému nevěříme a jak vlastně vzniká důvěra?
To by bylo téma na několik hodin, možná na celý den. O fenoménu takové vlastnosti jako je důvěřivost, zahrnující různé složky, např.interakci mezi lidmi a také ochotu či schopnost riskovat, bychom mohli mluvit z různých hledisek a s různým zaměřením, historicky, filosoficky, či z hledisek různých humanitních disciplin, možná i různých politických dějů a jejich historie. Abychom si to zjednodušili a zároveň z toho mohli do krátkého časového úseku vyloupnout něco zajímavého, navrhuji věnovat se té otázce z hlediska poměrně neobvyklého, které možná mnohé z posluchačů ani nenapadne, totiž sledovat důvěřivost také z hlediska biologického, čistě neuro-chemického a položit si otázku, zda lze důvěřivost ovlivnit už dnes dostupnými chemickými a neurobiologickými manipulacemi, jinými slovy zda může existovat „lék“, po jehož aplikaci bychom byli důvěřivější, nebo naopak méně důvěřiví; ta možnost může znít jako rajská hudba pro různé nepoctivce, a zní tak nereálně, že se tomu ani nechce věřit.
V tomto smyslu se nachází odpověď v nedávném výzkumu, provedeném na několika pracovištích, a předem řeknu, že je překvapivě kladná. Ano, lze, a dokonce pomocí dávno známého a běžného hormonu oxytocinu. Možná by stálo za to si připomenout, co to ten oxytocin je (kdo si to ještě pamatuje ze střední školy, ať mne prosím omluví, že nosím dříví do lesa).
To je hormon, který syntetizuje a vydává hypothalamus, jedna oblast mozku, kde se tvoří několik hormonů. Jeden z nich je oxytocin, poměrně malá, ale významná molekula, jejíž původní role a hlavní biologický význam (jak jsme se vždycky učili) je kontrolovat a řídit biologické reakce, hlavně působit kontrakce dělohy (to je nesmírně důležité, když se spouští porod) a potom se podílet na navození produkce mléka. Oxytocin se také uvolňuje při sexu u žen i u mužů; další biologické významy nebyly příliš známy.
Oxytocin se dostává do zadního laloku hypofýzy, kde se vydává spolu s dalším hormonem vazopresinem, který působí třeba zase na věrnost v sexuálním partnerství (o tom jsme tu už jednou mluvili).
Jinak hypothalamus řídí ještě jiné vegetativní funkce: hlad, žízeň, tělesnou teplotu, reakce typu útok nebo útěk, čili situace úzce svázané se základními emocemi, tj. strachem a vztekem.
V posledních letech se výzkum čím dále tím více zaměřuje na dříve zanedbávaný vliv oxytocinu na chování, zvláště na důvěřivost, které se tedy budeme trochu věnovat.
Švýcarští a američtí vědci skutečně demonstrovali možnost působit na důvěřivost v pokusu, při kterém. byly pokusné osoby po několika vstříknutích oxytocinu v nosním spreji významně důvěřivější, např. byly ochotnější investovat peníze bez záruky návratnosti, čili více riskovat. Autoři experimentu přiznávají, že jeho výsledky by mohly být i zneužity neupřímnými obchodními partnery pro získání důvěry nebo pochybnými politiky, kteří mají problém se získáním obliby u obyvatel a potřebují více voličské podpory. Myšlenka, že by dali někomu do potravin přídavek, po kterém by vyvolávali větší důvěru a byli více voleni, je pro ně jistě nesmírně lákavá, ovšem i kdyby někdy v budoucnosti mohly takové manipulace vést až k zneužívání, určitě ne nyní a teď, protože to už je v oblasti science-fiction.
K tomu ovšem zastánci takových experimentů mohou namítnout, že studium manipulace s důvěřivostí prostřednictvím chemismu (oxytocinu) mozku by naopak mohlo pomoci v léčbě mnoha nemocí, se kterými si příliš nevíme rady, jako je např. autismus (stažení se do vnitřního světa), nebo sociální fobie (strach z veřejného kontextu, z jakéhokoli veřejného vystoupení, strach najíst se na veřejnosti, strach z veřejných prostranství nebo vůbec míst, kde je shromážděno více lidí). Ten strach může být tak silný, že vede až k sociálnímu handicapu, kdy postižení nemohou nikam, kde se vystavují takovým podnětům a jsou tedy omezeni ve svých pracovních a vůbec společenských možnostech a aktivitách. Na takové poruchy můžeme nahlížet tak, že jde o narušení normálního sociálního chování, jehož důležitou složkou je (ne)důvěra a z ní pramenící pocit k okolí, k ostatním lidem.
Ale můžeme si představit i opačnou situaci nadměrné, patologické důvěřivosti; takové poruchy skutečně existují; jedním příkladem je tzv. Williamsův syndrom, genetická porucha, vyskytující se v dětství a projevující se tím, že postižené děti nemají vůbec zábrany vůči cizím osobám. Jsou důvěřivé ke každému, s kým přijdou do styku a naopak demonstrují takovou míru sociální interakce, že je to okolí až nepříjemné – jsou to takové ty společensky dotěrně děti, které vám pořád něco povídají a vtírají se do vaší přízně a pozornosti, když o to vůbec nestojíte. To si můžeme sice představit i v rámci povahových variant, ale u Williamsova syndromu je to patologické. Na jedné psychiatrické konferenci jsem viděl „ďábelský“ videozáznam dvou protipólných poruch, kde spolu komunikoval autistický chlapec s dívkou postiženou Williamsovým syndromem. Autistický chlapec byl hluboce do sebe zapadlý, o žádný kontakt nestál, ale postižená, taková holčička s copy, kolem něho pořád běhala, pořád se mu snažila koukat do očí, jemu to bylo nepříjemné a uhýbal, ona okolo něj pořád lítala a neustále do něj hučela, něco mu povídala. Oba syndromy se komplementárně doplňovaly a byly za hranicí normy.
Umíme si představit, že by se třeba podala látka (chemicky podobná oxytocinu), která hormon blokuje, vyřazuje ze hry; takovým antihormonem by se u Williamsova syndromu nadměrná důvěřivost omezovala, u autismu by se naopak oxytocinem prolamovala sociální bariéra k okolí.
(Hudební předěl.) Moderátorka: Přesto nemám vůbec žádnou představu, jak by se důvěřivost dala testovat, jak by takový experiment mohl vypadat; můžete ho trošku přiblížit?
V publikovaném experimentu výzkumníci zkoušeli manipulovat s důvěřivostí tak, že podávali syntetický oxytocin zevně, v nosním spreji. Takto podaný hormon se vstřebal nosní sliznicí a přecházel do mozku přes tzv. hemato-encefalickou bariéru; to je rozhraní mezi krví a mozkem; když něco sníme a dostane se to do krve, ještě to neznamená, že se nám to dostane „do duše“ (abych tak řekl), musí to absolvovat několik významných překážek, tělo si ke svému Já pustí opravdu jen něco a někdy to dá velkou práci připravit látku tak, aby se po aplikaci dostala do mozku. Použitá dávka oxytocinu byla jinak neškodná, nepůsobila žádné velké biologické změny a hladinu oxytocinu v liquoru (mozko-míšním moku) ovlivnila jen dočasně. Šlo o dvojici pokusů (dvě fáze), jichž se zúčastnilo celkem 178 studentů z univerzity ve švýcarském Zűrichu. Všichni dobrovolníci byli chlapci ve věku 20 let a dostali nosním sprejem buď oxytocin nebo placebo, takže (kromě organizátora experimentu) nikdo nevěděl, co dostává, aby je neovlivnilo už to očekávání. Nejprve se „měřilo“ chování ve společenské interakci; na pokusu je vždycky nejtěžší najít model chování takový, aby se proti výsledkům nedalo mnoho namítat. Nejdříve narazíte na otázku, co je to důvěřivost a jak ji modelovat. Zjednodušili to na jakousi ekonomickou hru, ve které každý dostal 12 peněžních jednotek (žetonů) a jako „investor“ se měl rozhodnout, kolik předá „správci“, tj. subjektu – jakoby nějaké bance, která peníze dále zhodnocuje až na trojnásobek a teprve potom se rozhodne, jak velký podíl vrátí tomu, kdo investoval. Investor si vůbec není jist, jestli vůbec něco dostane zpátky, případně kolik a jestli vydělá. To je přesně jako v životě; kdo si dal nějaké peníze do Harvardských fondů nebo Kampeliček, které pak zkrachovaly, splakal nad výdělkem. Přesně tento typ důvěřivosti byl v této modelové situaci testován. Každý posluchač si jistě umí představit, že bylo možno vydělat až trojnásobek vložených peněz, ale záleželo to na někom, na jehož rozhodování investor neměl vliv. Dopadlo to tak, že ze skupiny 29 dobrovolníků, kteří dostávali oxytocin, se skoro polovina (49%) rozhodla investovat maximum, celých 12 jednotek; v jazyce vědy tedy vykázali maximální důvěru. Pouze 21% mělo trochu nižší úroveň důvěřivosti a investovali méně než 8 peněžních jednotek.
V kontrolní skupině, která ve skutečnosti dostávala jen placebo, byla situace opačná: pouze 21% investovalo maximum, zatímco 45% investovalo velmi malé množství, tedy byli mnohem nedůvěřivější.
Ovšem vznikla otázka, jestli oxytocin ovlivňuje rizikovost chování, tj. sklon k riskování, nebo jestli ovlivňuje mezilidské vztahy. To jsou dvě různé věci: ve svěření peněz někomu může být prvek skutečné mezilidské důvěry (má takový příjemný obličej, vypadá, že neumí do pěti počítat, ten by nás přece neokradl – pozor, to jsou ti nejnebezpečnější zločinci; kdo má vizáž, že byste se ho báli potkat večer v parku, ten to ve zločinu většinou daleko nedotáhne), nebo bez ohledu na mezilidské vztahy to může být prostě sklon k riskování jako u hracího automatu; tam nejde o důvěru, ale o ochotu riskovat. To se pokusili odfiltrovat ve druhé fázi experimentu. Zatímco v první fázi se sledovala ochota investovat tváří v tvář nějakému lidskému „správci“, ve druhé fázi šlo o stejné rozhodnutí, ale nebyl tu žádný správce, nýbrž počítačový program. Ve druhé fázi, kdy se hrálo vlastně proti hracímu automatu, se obě skupiny (oxytocinová a kontrolní) od sebe vůbec nelišily; chovaly se podobně, v obou skupinách aktéři investovali 7,5 peněžních jednotek, něco přes polovinu, než mohli (12) a tedy se zdá, že oxytocin opravdu způsobuje značný, měřitelný a statisticky významný nárůst důvěřivého chování, skutečnou důvěru ke člověku, nikoli jen ochotu riskovat. Tak tedy vypadal ten experiment. (Hudební předěl.)
Dne 1.listopadu 2005
Zpracoval: duben.jiri@quick.cz
Poznámka: Přepis magnetofonového záznamu zachovává atmosféru rozhlasového projevu, ovšem je zaměřen na myšlenkový obsah a proto je stylisticky upraven (některé pasáže jsou uspořádány v logickém kontextu).
