FEWS tábor v Itálii
Tábor mladých lidí s Williamsovým syndromem pod záštitou FEWS se letos konal v červenci v kempu u Tyrhénského moře nedaleko italského města Tarquinia, které leží severozápadně od Říma. Českého Wíllíka reprezentovali dva vedoucí Martina Michalová a já (Fanda Hába) a čtyři naši Willíci: Martin Škojec, Tomáš Kratochvíl, Adam Vaněk a Kačenka Hábová, která sice věkem neodpovídala zaměření tábora, ale čtvrtý účastník se i přes naše snahy nepřihlásil, proto jsem hlavního organizátora Filippa požádal o její účast a bylo nám vyhověno. Fillippo, jeho rodina i další italští přátelé lidí s Williamsovým syndromem se organizace tábora zhostili na výbornou.
Itálie je pro lidi s Williamsovým syndromem velmi přívětivá země, protože zdejší lidé jsou velmi srdeční, přátelští, temperamentní, neskrývají svoje pozitivní i negativní emoce, jsou tolerantní vůči jinakosti a rádi si při každém setkání přátel podávají ruce a objímají se, což je pro lidi s WS ideální kombinace mezilidského chování. Když v jiných zemí skáčete někomu do řeči, je to považováno za neslušné, když Italům neskáčete do řeči, myslí si, že je neposloucháte. Když s Vámi Italové hovoří, přistoupí poměrně blízko a „seveřan“ začne ustupovat, protože se necítí komfortně. Upovídanost plná emocí s tělesnou blízkostí a velkou tolerancí, co víc si můžeme pro Willíky přát?
Do kempu města Tarquinia, se jezdí rekreovat především obyvatelé Říma a okolí. Všichni se k nám chovali velmi pěkně, přijali Willíky mezi sebe, a to i při diskotékách a jiných, především večerních, akcích. Přes den teploty přesahovaly často i 40°C a muselo se více odpočívat.
Celkově měl program tábora velmi příjemné tempo, nikam se nepospíchalo. Táborové olympijské hry a návštěva lanového centra se konaly především ráno při snesitelných teplotách. Během dne jsme se často koupali v teplém moři. Večer se konaly hlavně prezentace jednotlivých zemí a diskotéky, které byly k radosti všech velmi často. Některé byly pořádány pro Willíky a některé pro všechny rekreanty kempu, ale vždy se to tak zamíchalo, že nakonec všude tancovali všichni. Podle našich přátel z ostatních zemí jsme my, jako český tým, v diskotancích a diskoskotačení velmi vynikali. Líbila se i prezentace naší země a naší národní organizace Willík. Pro příště by bylo vhodné prezentaci ještě obohatit o seznámení se s našimi účastníky tábora, protože bylo velmi zajímavé dozvědět se více o každém Willíkovi – o tom odkud je, kde pracuje, co patří mezi jeho koníčky a kdo jsou jeho sourozenci a rodiče.
Takřka každý večer byl někdo vyznamenám pohárem za něco přínosného, co v daný den vykonal, nebo byl cenou povzbuzen u aktivit, které mu sice příliš nešly, ale odhodlání a píle si zasloužily ocenit.
Během tábora jsme jeli dvěma autobusy na několik výletů, např. do podzemního pohřebiště starých Etrusků s workshopem výroby fresek, nebo do rodinného safari s jeleny a divočáky. Také jsem byli na nákupním výletě a v neposlední řadě musím zmínit návštěvu nedaleké zahrady plné uměleckých děl Giardino dei Tarocchi.
K jídlu byly každý den těstoviny v různých variacích a s různými přílohami, nechyběla ani pizza nebo dort při oslavě narozenin našeho slovenského kamaráda Adama. Byla možnost i bezlepkové diety popř. jiných diet. Jídlo nám chutnalo a mohli jsme si i přidávat.
Martin, Adam, Tomáš a já jsme byli ubytováni v buňce na způsob tzv. mobilheimu a Kačenka s Martinou obývaly podobný „domeček“ s norskými kolegyněmi. My kluci jsme si hodně povídali na verandě domečku. Každý večer jsem se pořádně zasmáli, ale občas jsme se dostali i k vážnějším tématům. Já osobně jsem byl názory našich kluků a jejich pohledem na svět i život velmi mile překvapen. Vzájemně jsme se obohatili. Špatně se nám dařilo udržovat pořádek v interiéru a často nám Martina spontánně začala uklízet verandu. Adam si naštěstí dobře pamatoval, kam se co dalo a i u moře a v kempu nás všechny překvapil orientačními schopnostmi. Tomáš se staral o dobrou zábavu a vtipy. Martin měl zase dobrý přehled o Itálii a Italštině a také nás upozorňoval, jaké chovaní je vhodné a jaké nevhodné.
Martina s Kačenkou vytvořily skvělý holčičí tým. Kačenka ke své „vedoucí“ velmi přilnula, a když se měla rozhodovat, zda půjde někam se mnou nebo s Martinou, tak vždy volila ji. Martině patří náš velký dík a obdiv za velmi dobrou a adekvátní pomoc při všech aktivitách a za návštěvy každodenních schůzí, v jejichž čase jsem já mohl být mezi Willíky. Vzájemně jsme si všichni vycházeli vstříc a byli jsme dobrým týmem. Díky Vám všem na tento tábor budeme všichni rádi vzpomínat jako na něco úžasného. Z facebookových příspěvků a vzájemné komunikace našich zahraničních přátel, které jsme poznali, je zřejmé, že tento tábor žije dál…
(František Hába)
